Každé úterý ve čtyři hodiny přijde s Agnes na dětskou psychiatrickou kliniku do Motola, lehne si s dětmi na koberec a ty se s Agnes mazlí, hladí ji, drbou, češou nebo si s ní povídají. Takhle to chodí už téměř tři roky.
Sedmačtyřicetiletá Pavla Nápravová je jednou z více než tří stovek dobrovolníků, kteří chodí dělat radost nemocným dětem i dospělým do motolské nemocnice. A Agnes je její pes.
Včera spolu přišli na sraz dobrovolníků pěti velkých pražských nemocnic do Žlutých lázní.
Zatímco dnes Nápravová pomáhá druhým, ještě před čtyřmi lety byla na opačné straně - sama byla vážně nemocná.
A právě v té době si pořídila samojedku Agnes, která ji nenechávala na nemoc tolik myslet, chodily spolu na cvičák a Nápravová se tak zabavila. „Na srazu samojedů jsem se potkala s paní, která dělala canisterapii, a ta mě navedla na myšlenku, že bych s tím mohla začít také,“ popisuje Nápravová. Z novin se pak dozvěděla o lidech, kteří chodí pomáhat do Motola, a tak do nemocnice zavolala.
„Věřím, že se život točí v kruzích, nejdřív pomohli lékaři mně a já to teď zase prostřednictvím Agnes oplácím,“ říká dobrovolnice.
Podle ní stojí za každým dobrovolníkem nějaký příběh. „Člověk si na to normálně čas nenajde, pak se najednou zastaví a přehodnotí to,“ míní Nápravová.
V pomoci druhým se našla, objevila životní cíl a koníček, coby učitelka na kadeřnickém učilišti dokonce se studenty chodí pacienty střihat.
Nad otázkou, zda by tomu tak bylo i v případě, že by ji nemoc nepotkala, se dlouze zamyslí. „Mám ten syndrom pomáhat odjakživa, ale moje nemoc k tomu dost přispěla,“ přiznává. A nehodlá polevit ani teď, kdy se rozhodla studovat na Karlově univerzitě.
Stát se dobrovolníkem může prakticky kdokoliv a ani k tomu nepotřebuje mít psa. „S dětmi si chodí dobrovolníci hrát, dělají výtvarné aktivity, seniorům stačí lidský kontakt, přečíst jim noviny nebo knížku, vyvézt je ven,“ vyjmenovává Renata Vejdělková z Dobrovolnického centra FN Motol.
To při nemocnici funguje už dvanáct let a bylo prakticky prvním střediskem svého druhu při zdravotnickém zařízení. Během dlouholeté historie se v takzvané Pražské nemocniční pětce (pět pražských nemocnic, kde dobrovolníci pomáhají) vystřídalo více než tisíc lidí, kteří se rozhodli pomoci.
„Chodí sem zájemci všech věkových kategorií i povolání, jen muži chybějí. Mezi staršími se objevuje dost lidí z byznysu, vydělali dost peněz a ty je už neuspokojují, tady si prý teprve odpočinou a zastaví se,“ říká Vejdělková.
„Normálně by si člověk na takovou pomoc asi čas nenašel.“ Pavla Nápravová dobrovolnice